Článek, který napsala Sigrid Eichner k 20. ročníku MUM. Od té doby se MUMu zúčastnila ještě 3x. V minulém roce zde zaběhla svůj 2000 maraton a ultramaraton.
Z Němčiny přeložil Jiří Bezrouk. Odkaz na originální text.
20. ročník MUM - Moravský ultramaraton, konaný v Lomnici od 1.7. do 7.7.2012
Již podvacáté se koná toto běžecké šílenství terénních běhů na vzdálenosti delší (a někdy podstatně delší) něž je maratonská distance a já jsem zde již posedmé.
Při srovnání dosažených časů z minulosti, absolvuji dnes etapu o tři hodiny déle, než v roce 1993 při svém prvním MUMu. Každý den jsem chtěla napsat něco o proběhlé etapě a nové zkušenosti, ale ono to nefungovalo, den není dost dlouhý při absolvování jednoho maratonu denně. Nyní jsem již zpátky v Berlíně, a chtěla bych vám přiblížit mých posledních sedm běžeckých dnů a ukázat co je možné a co také přináší radost při absolvování skutečného dobrodružství, které se koná nedaleko Německa.
Průběh závodu se v během let měnil. Od roku 1992 do roku 2000 jsme se stěhovali jako „putovní cirkus“ z místa na místo. Začátek a konec byl každý den na různých místech a tím se každý den měnilo i ubytování. Vždy ráno jsme balili kufry, posílali je autobusem do cíle a odjeli na start. Po cestě byly organizovány prohlídky pamětihodností, následoval oběd a potom vlastní start etapy. Po doběhu, ve večerních hodinách byl prostor pro sprchu, případně i bazén, večeři a nocleh. Další den se to opakovalo. Někdy byly náklady příliš velké a došlo i ubytování mimo postel. Od roku 1999 do roku 2005 byl MUM organizován ve Sloupu a od roku 2006 dodnes v Lomnici u Tišnova. Náš domov se nyní nachází v lomnické základní škole a ubytování je to vskutku pohodlné a velkorysé. Letos jsem sdílela společně s Michaelem Kienem jednu školní učebnu. Sprcha se nachází o jedno patro níže u školního bazénu (kde je v Berlíně škola s bazénem?). Snídaně je podávána o dvě patra níže v kuchyni a oběd v jídelně na našem poschodí. Jednu hodinu před startem je organizován přesun na místo startu. Cíl se vždy nachází na stejném místě u základní školy. Všechny etapy se běží po různých trasách do cíle v Lomnici. Lomnické okolí zahrnuje četná stoupání a kopce a běžci musí každý den absolvovat 800 – 900 výškových metrů stoupání. K tomu vždy v mých předchozích účastech (v letech 1993,1996, 1998, 2006, 2007, 2009) panovalo velmi teplé, spíše neuvěřitelně horké počasí a to bylo každý den.
O ultramaratonu MUM jsem se dozvěděla od rodiny Lenartzových. V roce 1992 jsem se zaregistrovala na běžeckém kempu ve švýcarském Davosu. Přede mnou v řadě stála paní Lenartzová, představila se a řekla, že její syn Burkart se právě vrátil ze závodu v České republice. Jednalo se o první ročník MUM a při druhém ročníku jsem již běžela, v té době se ještě běhalo deset maratonských etap v deseti dnech.
Společně s Rainerem Schädlichem jsme přijeli vlakem do Tišnova a v Lommnici nás již očekávali Günter Meinhold, Michael Kiene, Bettina Keelan a Andreas Braun. Bettina a Andrew, nicméně, zůstali jen jeden den, první etapa byla příliš náročná, asi až příliš náročná pro začátečníky v etapového ultramaratonu. Škoda, že oba odjeli domů.
Pouze první den byl společný start. Ve stínu bylo ve 14 hodin 36 stupňů Celsia a cítili jsme se pocitové jako při teplotě 55 °C na ultramaratonu Badwater. Trasa končila tak jako v dalších šesti dnech proběhnutím města a následně ulicí vzhůru k místní škole. Jak je na začátku namáhavé asi 3 km dlouhé stoupání, tak je nádherný seběh na konci šesté etapy! Zřídka kdy je větrno a vzácné jsou mraky na obloze přes celý den, každý den naopak panuje skutečné horoucí počasí a já si na konci etapy představuji, že obloha je tmavá, vítr zesiluje, hrom rachotí nade mnou a také se blýská. Prší, ale já nejsem mokrá, protože déšť běží přede mnou. Silnice je mokrá - jak pěkné - ale já zůstávám suchá. Naštěstí naše běžecké tratě jsou často zalesněné a ve stínu. Dokonce ani špatné počasí v noci nepřineslo ochlazení následující den.
Jednu změnu v letošním programu dne považuji za velmi pozitivní. Místo opuštění školy v 9 hodin ráno a absolvování prohlídky místních pamětihodností zůstáváme ve škole. Zájemci mohou absolvovat dopolední přednášku a kdo nechce má volný čas až do oběda v 11 hodin.
Odjezd ze školy je organizován mezi 12 a 13 hodinou. Etapy startují ve dvou skupinách ve 14 a 15 hodin. Na startu dostáváme cestovní mapu etapy pro lepší orientaci. Tato mapa může být velmi důležitá a někdy, jak se to stalo mě v roce 1996 i životní záchranou. Ale to je jiný příběh, který budu vyprávět jindy. Podnětem pro každého dříve startujícího je být chycen ostatními co nejpozději. U těch později startujících zase nás dohnat co nejdříve.
Unavení bojovníci před startem spočívají na podložkách dodaných pořadatelem. To mě přijde velmi vhod, zvláště pak, když jsem před už startem etapy zcela hotová. Stoupání po trasách jsou tak enormní, že jsem v pokušení upadnout a očekávat pomoc ostatních zvenčí. Ale kdo by mě měl pomoci? Nikdo tu není a nikdo mi nepřijde pomáhat. Ani legendární zvolání „Ingo“ mi nepomůže. Při jednom běžeckém závodu volal jeden dánský běžec: „Ingo, já už nemohu, jsem unaven“. Odpověď byla: „Já také, kopyta musí kmitat sama“. Takže hlavu dolů, přestat sledovat stoupání a krok za krokem pomalu a těžce běžet dál a dál. Nakonec jsem dosáhla vrcholku a tak jako každý den.
Už chápu, proč Karl-Heinz Jost v roce 2006 říkal všem běžcům: „…už jen čtyřikrát, už jen třikrát, a tak dále“. Sama to dnes říkám stejně, přestože MUM je velmi pěkná akce a jeho etapy patří mezi mé největší radosti. V roce 2006 jsem každý večer na tabuli ve třídě napsala: „Dokážeme to!“. Rok 2006 byl v Lomnici navíc rokem našeho klubu 100 Maratonů. V naší třídě byli: Hajo, Dietrich Eberle, Lothar Preißler, Jobst, Kalli, Helmut Rosika a já. To se pak sdílí radost i žal kolektivně. Rainer Schädlich tam byl také, protože pouze s ním se MUMu účastním. Rainer zná všechny cesty a trasy a také všechny mé časy z minulých společně absolvovaných závodů. Navíc zná několik českých slov a správně je vyslovuje. Nicméně Rainer nocuje vždy odděleně u školního bazénu, a to pro své hlasité chrápání. Stejně tak Helmut každý večer hledal oddělený prostor.
Také první etapa na MUM v roce 2006 byla pro mne výjimečná, protože jsem absolvovala svůj 1700. běžecký závod a současně 992. maraton v pořadí. Prožívala jsem to ovšem velmi těžce. Za mnou běžel už jen András Maczó, který mne doběhl, když jsem běžela do kopce přes lesní mýtinu a upadla. András mne vytáhl zpět, otřel zbytky hlíny a kapradí z kolena a potom mi utekl. V cíli byl 12 minut přede mnou. Následující dva dny jsme běželi v bezprostřední blízkosti, než jsem mu zmizela a byla schopna dokončit celý závod o dvě hodiny před ním.
A tak dny plynou a počasí je stále stejné. Teplo, bezvětří a slunečno, opravdové léto v Lomnici. Takové léto, že jeden přehřátý bývalý účastník závodu v naší vyhřáté třídě hledal klimatizaci. Myslím na včerejšek: po první občerstvovací stanici, v klesajícím úseku je kdosi přede mnou. Byl to Bepo (Pepa), alespoň tak ho zdravili na občerstvovačce. Při stoupáních a výbězích jsem ho vždy dostihla, při sebězích a rovných úsecích byl přede mnou. V klesání u tišnovské věže mě zmizel z dohledu, nicméně v následujícím stoupání a na další občerstvovačce jsem opět byla za ním. Potom však šlápl na plyn a už jsem ho víc neviděla. Mezitím začalo pršet. Že by ochlazení? Kdepak, pršelo velmi zvláštním způsobem. Obrovské kapky padaly seshora v dlouhých intervalech. Šla jsem mezi nimi, aniž bych ve opravdu zmokla. Po krátké době byla zábava u konce, silnice byla najednou mokrá a vzduch o poznání chladnější. Hned se mi běželo příjemněji.
Dnes je již šestý závodní den a blížíme se konci závodu. Tak jako každý den opět je typické „Badwater“ počasí. Včerejší etapa pro mne byla brutální a strašná, nicméně s nádherným koncem. Již při cestě na start jsem měla zlé tušení. Šipky, které jsme viděly na silnici, sdělovaly: tudy, stále po této cestě, stále do kopce a stále za plného slunce, žádný obláček na obzoru. Konečně start, dva kilometry za plného slunce přes vesnici a konečně do lesa. To byla nádhera! Tak to šlo až do druhé občerstvovačky na 14 km. Potom, ale nastalo velké trápení, stále jen a jen široká silnice se svodidly a pod svodidly nepřístupná řeka lákající k ochlazení (Günter nakonec schůdky k řece našel a použil). To vše stále za plného slunečního svitu. Přestože mě říkají Bouřlivák, tak jsem se pohybovala jako 1000 let stará želva. Silnice stále směřovala převážně do kopce až do 30. kilometru. Závěr byl pro mě přece jen lepší, protože cesta vedla do lesa. Obloha potemněla, bouřka však nepřišla. Silný vítr ovšem ano a občas se také zablesklo a zahřmělo. Trochu jsem měla strach, byla jsem totiž sama v rozlehlém poli. Věděla jsem, že jeden běžec je stále za mnou a další kousek přede mnou. Čas od času jsem ho totiž viděla. Bylo zvláštní, protože cesta přede mnou byla mokrá, ale já sama jsem nezmokla. Na silnici se střídaly mokré a suché úseky, jako by pršelo jen někde. Ochladilo se a to u mne přináší zlepšení tempa. Měla jsem ještě jeden zážitek. Cesta vedla hlubokým lesem a to bylo skvělé. Dosáhla jsem poslední občerstvovací stanice a zbývalo mi jen posledních sedm kilometrů. Hodinky ukazovaly 6 hodin a 10 minut, a to bych mohla doběhnout v čase pod 7 hodin. Po dnešní „pěší“ etapě jsem konečně mohla rozběhnout, a navíc to šlo stále z kopce! Asi po dvou kilometrech jsem doběhla běžce přede mnou a společně jsme absolvovali úsek po louce a hodně kamenitou cestu. Opatrnost zde byla na místě. Jen nespěchat! Skalnatý strmý seběh skončil v Lomnici, jen o něco více než kilometr od cílové čáry a hodinky ukazovaly pouze 25 minut do sedmé. Těsně za sebou jsme doběhli do cíle. Podařilo se to za 6:46:33 a v hlavě se mi honila myšlenka: Tak přece ještě umíš trochu běhat!
A dnes? Nic nového! Opět počasí typu „Badwater“. Dnes večer mohu říci, snad: Ještě naposled!
A to šestý den byl nejzábavnější ze všech. Měla jsem společnost, neběžela sama, zasmála jsem se s Bepo (Pepa Holý) i Dodo(Ivan Josef Teniak), i když jsem ani pořádně nerozuměla, proč se vlastně smějeme. Dodo byl běžec, kterého jsem v předchozí etapě předběhla a Bepo byl ten, který mě utekl. Dnes jsme byli všichni tři až do 20. kilometrů spolu, s Bepo jsem běžela až do cíle, Dodo dorazil o 10 minut později. Bojoval přitom tak, že k poslední etapě již nemohl nastoupit. Smůla! Ale každý to máme prostě jinak.
Dnes jsou na pořadu opět kopcovité pasáže, o kterých jsem se již zmiňovala. Byly to pěkné doběhy do cíle. Konečně jsem mohla běžet rychle i po všech těch náročných vyšlapaných stoupáních. A rychlá jsem musela skutečně být, pokud jsem chtěla být v cíli dříve než předchozí den. A fungovalo to, každý den jsem si vytvořila nový nejlepší výkon a poslední etapu jsem zaběhla o hodinu rychleji než tu první.
Co bylo jedinečné? Naši milí a přátelští, ochotní a pečující hostitelé a pořadatelé. Děkuji, mnohokrát jim děkuji. Cítila jsem se velmi dobře.
Co bylo unikátní? Zdejší lidé žijí s jejich prostředím a ve svém prostředí. Jinak řečeno, všechna města a vesnice mají své řeky, ne příliš hluboké, s čistou a průzračnou vodou a s kameny tak jak to má být. Na kamenech na loukách jsme seděli, četli, stravovali se a opalovali se. Ráda jsem sedávala na jednom kamenu a chladila si nohy. Představovala jsem si piknik v řece se svými vnoučaty Jannickem (9) a Lewinem (5); oni by jistě měli velkou radost. Je to něco zcela odlišného oproti plavbě lodí na řece Spréva.
Co naše trasy? Každý den jsme obdrželi mapu se značenými trasami, po kterých jsme se přesouvali. Trasa byla značena šipkami a malými vlajícími stuhami z krepového papíru. Přesto ten, kdo trasu znal, měl zřetelnou výhodu. Značení tras muselo být náročné. Výchozí a koncový bod každé etapy byl v obci, mezi tím však byly lesy, louky, pole, řeky a padlé stromy, dobré lesní cesty a také kamenité stezky. Bylo tam vše, každý den. Strmé stoupání a klesání v terénu i na silnici. A vždy bylo potřeba najít kontrolu s občerstvením.
Za výkon trasérům mnohokrát děkuji. Musel to být vysilující výkon, při únavném a zdlouhavém značkování trasy převážně v terénu, kterou překonávali na kole.
Všimla jsem si, že na rozdíl od Švýcarska, jsem neviděla na loukách žádné krávy. Teprve poslední den v obci Kozárov jsem za plotem, na žlutém písku viděla dobytek světlé barvy. Čisté polní hospodářství. Pohledy a výhledy do kraje byly každý den jedinečné a krásné. Často jsme se pohybovali v terénu ve vyšší nadmořské výšce a naskýtal se nám široký pohled do údolí a na protější kopce. Na žlutá pole všech odstínů, na zelené louky s pozadím tmavě zeleného lesa, na modrou oblohu s roztroušenými bílými mraky a na žluté slunce. Ptáky jsem sotva slyšela. Bylo jim jistě příliš horko, ovšem štěkající psi byli ve všech vesnicích. A konečně také ovce na loukách za ploty.
Odhadovala jsem, že absolvování každé etapy bude trvat sedm hodin. A skutečně ve 21:00 hodin jsem vždy byla v cíli. Následovalo rychlé osprchování, převlékání a odchod do 5 minut chůzí vzdálené restaurace na večeři. Zde na mne již u piva čekali Gunter s Michaelem a Rainer, který popíjel mléko.
Nyní sedím na svém balkónu v Berlíně, je krátce po půlnoci a je také léto. Vše, co jsem v Lomnici prožila je opět kolem mne. Vzpomínám na křeče během první noci, na bezplatnou masáž, kterou jsem potřebovala hned další den, na setkání ze starými i novými přáteli (jako třeba Tomáš Rusek, organizátor a zakladatel tohoto závodu před 20 lety) a těším se na další nadcházející dobrodružství - Baltic Run.
Přeji nám všem krásné počasí.
Veškeré informace o MUM: www.mum.ultracau.cz
Tato událost skončila slavnostním předávání cen a rautem. Obdrželi jsme medaile, certifikáty, tričko a spoustu gratulací a objetí. Zopakovat si to můžete každý rok, třeba jako klubový výlet s malou zátěží.
To si přeje
Váš Bouřlivák (Sturmvogel)