Vzpomínka na Bílého koně
Právě uběhly dva roky od chvíle, kdy se po celém světě rozletěla zpráva o zmizení El Caballa Blanca - Bílého koně. Ztratil se při běhu v nádherné krajině a do těch míst se vzápětí začaly sjíždět desítky přátel a obdivovatelů legendárního běžce. Přispěchali na pomoc, hledali v kaňonech a znovu a znovu volali jeho jméno...
Po pěti dnech pátrání byl nalezen mrtev. Celý jeho život byl jeden, občas až těžce uvěřitelný a tajemný, příběh. Jiná nebyla ani jeho smrt. Zemřel v místech, kde se narodil slavný apačský náčelník Geronimo, kterého celý život obdivoval. Příčinou nebyla tragická nehoda zřícením do propasti, jak by se dalo v těchto divokých místech očekávat. Jeho tělo našli na břehu potoka opřené o kmen stromu. Jakoby jen v klidu odpočíval a díval se do kraje. Vedle sebe měl zpola plnou láhev vody. Ale jak jednou sám Caballo řekl: „Kdo se stará, jak Geronimo zemřel? Pojďme mluvit o tom, jak žil.“
Micah True (1953 -2012), známější pod indiánským jménem Bílý kůň, nestál o svou osobní popularitu, a přesto jeho životní příběh ovlivnil obrovské množství lidí na celém světě. Kniha „Born to Run“ z něj udělala legendu. Vystudoval dějiny původních Američanů a boxoval v profesionálním ringu. Postupně došel k poznání, že k vítězství není třeba rozdávat rány. Zjistil, že běh na dlouhé tratě je snad stejně tvrdý sport jako box a zvítězit přitom může každý. Poté, co se roku 1994 na ultramaratónu v Leadville poprvé setkal s Tarahumary, změnil svůj dosavadní způsob života. Žil střídavě v Coloradu a Měděných kaňonech, kde se věnoval poznávání života domorodého obyvatelstva a naplno rozvíjel aktivity na podporu jejich mizejících běžeckých tradic. Záměr pozvat do těchto míst špičkové ultramaratonce vzbudil zájem a později i celosvětový ohlas díky knize Christophera McDougala. Závod Caballo Blanco Ultra Marathon se stal oslavou běhu a přátelství, kde nejde jen o pořadí v cíli.
S nenadálou smrtí Bílého koně přišel smutek, ale současně s ním také odhodlání pokračovat v jeho úsilí, dál šířit a naplnit jeho poselství.
Skupina nejbližších přátel se semkla kolem jeho apačské družky La Mariposy a rozhodla se pokračovat v pořádání ultramaratónu v mexickém Urique. Na různých místech se začaly konat vzpomínkové akce na neobyčejného člověka, který se stal inspirací tisíců lidí po celém světě. Nesly jednotící název Poco Loco Run - Tak trochu šílený běh.
Náš Moravský ultramaraton získal z iniciativy českých Más Locos (účastníků ultramaratonu v Měděných kaňonech) statut Poco Loco Run jako jeden z prvních a při svém dvacátém ročníku tím získal další rozměr. MUM se svým pojetím a atmosférou té mexické v mnohém podobá. Hlavně tím, že není běžným závodem, ale především setkáním. Ve společně prožitém týdnu jde o sdílení prožitého na trati, o setkání se skvělou partou organizátorů, s kamarády běžci i o výbornou příležitost poznat přátele nové. A samozřejmě, v neposlední řadě, také poznat sám sebe. Neboť těch sedm dní a sedm terénních maratonů je přece jen „tak trochu šílené běhaní“, které řádně prověří stav duše i těla.
Caballo Blanco vnímal běh ve spojitosti s přátelstvím, které spojuje všechny utramaratonské blázny i obyčejné běžce bez ohledu na národnost či rasu
Zdůrazňoval, že běh není o značkovém vybavení a špičkových výkonech: „Dobré je všechno vybavení, které člověku pomůže běhat s radostí. Při běhu nejde o výbavu ani o styl. Je to jen o srdci, duši a lásce.“
„Běhat se má jen tak.“
...jsou úplně poslední věty knihy Born to Run. Ale poslední stránkou dnes již slavného bestselleru neskončil skutečný příběh Caballova snu. Neskončil ani smrtí skutečného Micaha True, který se nikdy neztotožnil s postavou podivínského hrdiny z knihy, ale zůstal v naší paměti jako opravdový člověk. Kousek jeho snu pokračuje i v Moravském ultramaratonu.
V textu jsou použity citace z připravované knihy TI, KTEŘÍ UTÍKAJÍ PĚŠKY, kterou nakladatelství JOTA připravuje k vydaní v letošním roce.